Věřit v nemožné

William Blake říká v jednom ze svých textů: "Vše, co je dnes skutečností, patřilo dřív jen k nemožnému snu." A proto máme dnes letadlo, vesmírné lety, počítač, na němž právě píši tento fejeton, atd. Ve slavném díle Lewise Carrolla Alenka v kraji divů a za zrcadlem se odvíjí dialog mezi hlavní postavou a královnou - která právě dovyprávěla něco neobyčejného.

"'Tomu nevěřím!' řekla Alenka.

'Nevěříš?' řekla soucitně Královna. 'Jen to zkus. Vdechni zhluboka a zavři oči.'

Alenka se zasmála. 'Darmo zkoušet,' řekla, 'v nemožnosti se věřit nedá.'

'Moc zkušeností věru nemáš,' řekla Královna. 'Když jsem byla tak stará jako ty, dělala jsem to každý den půl hodiny. A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností.'"

Život od nás ustavičně žádá: "Věřte!" Věřit, že každou chvíli může dojít k zázraku, potřebujeme nejen pro radost, ale také pro svou ochranu nebo pro spravedlnění své existence. V dnešním světě se hodně lidí domnívá, že není možné skoncovat s bídou, mít spravedlivou společnost nebo uvolnit náboženské napětí, které jako by den ode dne rostlo.

Většina lidí se vyhýbá boji pod nejrůznějšími záminkami: může to být konformismus, zralost, smysl pro směšnost, pocit bezmoci. Přihlížíme, jak se křivdí našemu bližnímu, a mlčíme. "Nebudu se zbytečně plést do nějakých sporů," zní vysvětlení.

Je to zbabělý postoj. Kdo se ubírá po duchovmí cestě, nese si s sebou zákoník cti, který je třeba dodržovat; Bůh vždy vyslyší hlas protestující proti všemu, co je špatné.

Přesto občas slýcháme takový komentář:

"Celý život věřím ve sny, často se snažím vystupovat proti nespravedlnosti, ale nakonec se vždycky zklamu."

Bojovník světla ví, že některé nemožné bitvy si zaslouží, aby byly bojovány, a proto se nebojí zklamání - neboť zná moc svého meče a sílu své lásky. Důrazně odmítá ty, kdo se nedokážou rozhodnout a ustavičně se snaží přenést na jiné lidi odpovědnost za všechno špatné, k čemu ve světě dochází. Jestliže člověk nebojuje proti tomu, co je chybné - i když to zdánlivě přesahuje jeho síly -, nikdy nenajde správnou cestu.

Arash Hejazi mi kdysi poslal tento text:

"Dnes ně zastihl na ulici nenadálý liják... měl jsem díky Bohu deštník a plášť. Obojí však bylo v kufru v autě zaparkovaném hodně daleko. Když jsem si pro to běžel, napadlo mě, jaké zvláštní znamení mi Bůh sesílá: vždycky máme prostředky potřebné k tomu, abychom mohli čelit bouřím, jež nám uchystal život, ale většinou jsme se uzamkli v hloubi srdce, a proto ztrácíme příliš mnoho času jejich hledáním. A když je konečně nejdeme, už klesáme pod nepřízní osudu."

Buďme tedy vždy připraveni: v opačném případě buď promarníme šanci, nebo prohrajeme bitvu.

Paulo Coelho